Jo, z nás nebyly ty diagnózy všelijaké, ale...

Prostě první steh v obočí jsou měla, ještě mi nebyl rok. A tak se to posouvá po generacích, teď už pozoruji, jaký drak roste z vnoučka. (Vnučička je hodná, což si její máma těžce nezaslouží :-)). Ale zas...ona se ta umanutá schopnost objevovat v životě pak docela hodí.

A že to lidi zpovzdálí ví lépe a udělali by to jinak? Ale neudělali...jen se tak (když kritizují) asi cítí lépe.)

Milá Jano, je pravda, že je to i v genech. A přesně, jak píšete o té umanuté schopnosti objevovat, která se v životě hodí. Věci hned nevzdávat. Více než obavu z toho, co syn zase provede, jsem vždy při připomínkování okolím měla strach, abych v něm nepotlačila tu schopnost stále věci zkoušet. Včera občas koniny, ale zítra třeba nějaké novátorské přístupy. Jak jsou velká vnoučata?

Naši dva synové byli pořád akční a já stále ve střehu. Téměř zároveň nám nadělili vnuky a je to jak přes kopírák. Akorát se o ně bojím víc, jak tehdy, v mládí. Někdy stačí jen vteřina a může být zle. V nejbližší době se čeká další přírůstek, tak snad to bude děvče, ta jsou prý klidnější

Klidnější? No...snad ani ne :-).

Přeji Vám i synkovi méně dramatických situací. Dneska by děti spousta rodičů nejradši připnula na vodítko a zabalila do bublinkové fólie, ale nejúčinnější poučení do života holt obvykle přicházejí tou bolestivější cestou.

to jste popsala pěkně, děkuji za přání, bude to s ním asi vždy náročnější, ale ty cenné zkušenosti mu již nikdo nevezme. Ani nám.

hezky napsáno

Děkuji

Máte pravdu. I kdybyste se rozkrájela, něco uhlídat nejde. A kolik je úrazů, na kterých rodiče, byť nechtě, "spolupracují"... jedna moje kamarádka se v dobrém rozmaru kočkovala se svým dvouletým synkem, lechtali se, a tak dále, až neudržela rovnováhu, trochu ho zalehla, a diagnóza zněla naštípnutá pánev. Mají zřejmě v rodině nějaké křehčí kosti, protože sádru nosí oba její synové prakticky pořád někde nějakou a na chirurgii už jejich kartu anni neukládají do kartotéky. Já mám naštěstí na svědomí "jen" dceřin zlomený nos - nechtěla se tehdy dát přebalit, vytrhla se mi a narazila do zdi... naštěstí je lidská paměť milosrdná a na hrozivé pády a kotrmelce, po kterých se nic zásadního nikomu nestalo, zapomínáme nebo se z nich nanejvýš stane veselá historka z dětství. To se to pak kritizuje rodiče, jejichž děti byly méně šťastné. Jenže i ti andělé strážní si občas potřebují odskočit. :-)

naprosto souhlasím, hlavně s těmi úrazy v rodině . U nás to bylo opět atypicky, že ty úrazy naopak svým neposedným chováním, neustálým pérováním v kolenou, když jsme jej drželi na klíně, způsoboval syn nám. Měla jsem nesčetněkrát nabitý nos, zuby, bradu i čelo. Protože v dětství trpěl nočními děsy, spával někdy vedle mě. To jsem se samozřejmě vůbec nevyspala. Několikrát za noc jsem dostala kopanec do břicha i žeber, často byl otočený o 90 až 180 stupňů, tak jsem jej vracela do původní polohy, a to, že jsme měli u postele jako zábrany židle, bylo normou.

Děkuji