Kam povede nošení roušek na školních chodbách?

Možná k vyšší nemocnosti. I když mám lékařské vzdělání, nejsem epidemiolog, ani imunolog, ani infektolog, ani pneumolog, tedy profese, které se mohou k situaci asi nejfundovaněji vyjadřovat.

Co však jsem určitě? Praktická matka, která si z této pozice dovolí jednu logickou úvahu. Třeba si ji někdo na tom Ministerstvu přečte.

Shrňme si fakta: 

Co bylo navrženo?

Naše děti nemusí mít roušky ve třídách, ale povinné jsou v prostorách, kde se kolektivy mísí, tedy chodby, příchod do školy apod.

Na chodbách budou děti ve velmi krátkém kontaktu, kdy kolem sebe rychle projdou, a pokud je naučíme „kýchat do lokte“, nebo nejlépe na chodbě nekýchat vůbec :-), riziko infekce bude minimální. Největší riziko spatřuji na površích, kterého se budou všichni dotýkat – zábradlí, toalety, tácky v jídelně apod. Ale i lavice a židle ve školních třídách, kde se děti často střídají, zvláště v odborných předmětech, kdy chodí do jednotlivých poslucháren a laboratoří. Tam vidím možný zdroj infekce, proto by se lavice měly vždy „mezi žáky“ dezinfikovat.

Kupodivu ale největší riziko bude uhnízděno v rouškách dětí. Proč?

1. Dítě si roušku ve společných prostorách nasadí, bude do ní minuty dýchat, kýchat, mluvit, koncentrace mikrobů z dutiny nosní i ústní daného žáka v ní bude maximální.

2. Pak roušku sundá, tedy ty koncentrované mikroby se krásně přesunou na prsty dítěte a dále na všechny předměty, které dítě osahá. Pochybuji, že by si roušku po každém sundání dítě vystříkalo dezinfekcí, stejně tak ruce.

3. Následně tu infikovanou roušku hodí do tašky mezi učebnice, sešity, psací potřeby i svačinu a mikroby se krásně na všem usadí. Infikováno danou mikrobiální flórou žáka bude vše, co s danými předměty žáka přijde do kontaktu.

Předpokládám, že mně věčně vystrašená část veřejnosti, která každý den očekává z médií svou dávku koronavirových emocí, napíše, co tedy navrhuji, když jsem tak „chytrá“.

Ostatním nemohu navrhovat, hlavně pak přikazovat nic.

Pouze synovi přibalím velmi praktický dezinfekční sprej s instrukcí, že kamkoliv přijde k nové lavici a židli, nastříká si ji nebo otře postříkanou papírovou utěrkou, kterou mu nabalím.

Bude-li skutečně platné nařízení o rouškách ve společných prostorách, pevně věřím, že ne, i proto jsem si dala tu práci dnešní blog sepsat, bude vhodné po použití roušku postříkat dezinfekcí, resp. mu dám dezinfekcí vystříkanou bublinkovou obálku, kam roušku po sundání umístí. Snad se po opětovném nasazení tou chemikálií nepřiotráví. Ideální by bylo vždy mít pro každé použití jednorázovou, ale to by jich ve škole spotřeboval až 7 denně, tedy 140 Kč.

Bude-li potřeba, může si dezinfekcí nastříkat i ruce. 

Jestli to bude 16letý puberťák dodržovat, je ve hvězdách.

Jenom tak mimochodem nikdo nepromyslel, že mnohem intenzivněji, s delším kontaktem, než na chodbách, se žáci mísí při volitelných předmětech a seminářích, kdy jsou v každém z nich zástupci z několika třídních kolektivů.

S nastupujícím školním rokem mám jednu obrovskou prosbu k vládě: Neupírejte, prosím, našim dětem právo na vzdělání. Zvažte polohysterické reakce rušení výuky, necílených a dlouhých karantén a dalších akcí. 

Nebo opravdu budeme slavit nejnižší nemocnost a úmrtnost na koronavirové infekty na světě, když bude vyvážena vzrůstajícím hloupnutím dětí? A možná nejen jich?…