Dítě a elektronika, „vědecký“ výzkum vs. zjištění matky

Zhruba do konce školního roku se u mě v tématu „patří elektronika dětem a na jak dlouho“ prolínaly 2 polohy:

žoviální matka nadšená z výtvorů dětí na mobilu, webu i počítači versus sveřepý rodič typu Ivana Lendla, který nejen večer, ale někdy i po příchodu ze školy i před odchodem do ní bere dětem všechna elektronická zařízení.

Ty se mi stejně musely v duchu vysmát, protože jejich vynalézavost nezná mezí a rozhodně společně s kreativitou, díky níž si vytvářejí přístroje a zařízení nové, vítězí nad matčinou neorientovaností se v tom, co ještě je či není elektronický přístroj snižující jejich pozornost, fyzičku a sociální dovednosti.

Dnes ráno jsem si přečetla pro mě celkem logický výstup jakéhosi výzkumu, že dětem elektronika škodí. Tedy v míře větší než snad hodinu denně.

Ač to opravdu zní logicky a sami rodiče vidíme, že po hodině na mobilu je dítě tak trochu mimo, tento výkřik mně bohužel dostatečně vědecký nepřipadal.

Chyběl mně proklik na danou studii, kde bych si prošla věkové složení účastníků, co konkrétně na kterém přístroji prováděli, a také, jakou měli další náplň dne.

Protože uznejte, pokud bude dítě běhat 3 hodiny po venku, nevidím důvod mu pak zakazovat být stejné 3 hodiny na počítači.

Dále je také důležité, k čemu dítě techniku využívá. Jestliže ke vzdělávacím a kreativním činnostem – výuka jazyků v mobilu, programování, tvorbě animací, zkoumání soft i hardwaru, proč si pak nastavovat stopky a v půlce nějaké jeho tvořivé činnosti mu přístroj odebrat. A dokonce i koukání na videa může být někdy přínosné.

K tomu mám jednu vlastní zkušenost právě z oněch posledních prázdnin. Zvažovali jsme poslat syna na 14 dní do školy do Anglie, ať v jazyku trochu pokročí. I když dceři se již moc nechtělo, byla takto 3x, nakonec souhlasila, že jej tam doveze a bude pro něj takový blízký člověk v záloze. Ještě jí říkáme: „Jedná se hlavně o tu cestu, pak vás stejně podle úrovně jazyka rozdělí.“ Když jsme měli do formuláře někdy již na jaře vyplnit jazykovou úroveň dítěte, tak zatímco u dcery to bylo jasné, u syna jsem se radila s pedagogem Angličanem a shodli jsme se nakonec na B1. Že už se domluví, ale je to taková mírná pokročilost.

Po vysvědčení a absolvování naší krátké rockově-památkové dovolené (Stouni, Drážďany, Lipsko, Guns’n’Roses) jsme si dovolili syna odložit k babičce. Resp. nás přemluvil, že tam chce být celou dobu, co bude mít babička dovolenou, než pojede do Anglie. 

Před jeho odjezdem mně bylo jasné, že když syna odložím k babičce s novým mobilem, musím rezignovat na jakoukoliv možnost ovlivnění jeho programu. Ale je také vhodné trochu těm dětem důvěřovat. Např. syn si hned další den vyšlápl na blízkou rozhlednu a z cesty nám zasílal fotografie, věšel je na Google maps, takže si byl schopen sám najít i s mobilem rozumnou zábavu. Doporučit mu být na mobilu max. 1 hodinu denně, jak se shodují vědci, by bylo naprosto mimo realitu. A opravdu jsem to neřešila. Potřebovala jsem si sama s manželem po tom finiši na konci roku odpočinout, chvíli se věnovat sami sobě, dítě si také potřebovalo odfrknout od rodičovské buzerace.

I když babička lamentovala, že je to hrozné, jak je stále na tom mobilním telefonu, tak byl kupodivu po vyzvednutí celkem společensky použitelný, spolupracoval a dokonce si po vzoru sestry udělal nějaké to opáčko z angličtiny. Ta musela přes prázdniny do anglického semináře sepsat několik esejí, tak to situovala jako opakování před Anglií.

Pak přišel den D, kdy jsme děti umístili na vídeňském letišti do letadla. Šílenství rodičů, kteří toto učiní, tedy posadí jediné dvě své děti do stejného letadla, je nepopsatelné. Každý jsme nervozitu řešili po svém, kdy manžel vůbec nemluvil a pouze sledoval mapu s letícím letadlem. Takovou tu, jakou ukazují ve vyšetřování leteckých neštěstí, což mě ještě více po cestě zpět z letiště rozhodilo a na rozdíl od zcela mlčícího manžela jsem mluvila oproti normálu trojnásobně.

Když děti zdárně dorazily do školy a opadla jedna nervozita, nastala druhá, a tou byly rozřaďovací testy.

Ta nervozita se samozřejmě týkala syna. Je to skutečně klasický ADHD týpek, který když nechápe smysl něčeho, např. nějakého testování, je schopen to odevzdat nevyplněné. A jak mi jistě dáte za pravdu, pokud by umístění ve skupině neodpovídalo jeho reálné znalosti, byl by níže nebo i výše, tak by byl celý pobyt tak trochu vyhozenými penězi.

První den večer přišla strohá zpráva od dcery: „Jsme oba ve stejné skupině.“ Její nenadšení v pozadí zprávy nás nemohlo minout. Já se ještě nechápavě zeptala, v jaké. „C1,“ opět na to stručně dcera. Po této odpovědi mě již tento den podruhé přepadla panika, tentokrát už taková méně důležitá než u toho letadla. A to, že přece není možné, aby byli ve stejné skupině, vždyť on tam vůbec nebude rozumět. Stejně jako u písemných testů dopadlo rozřaďování další den ráno u těch ústních. 

Byli jsme v šoku, stejně jako již několikrát u tohoto dítěte. Ale jsme na to zvyklí. Jedná se o klasickou nepředvídatelnost u hyperaktivních dětí. Chovají se mnohdy totiž jako idioti, takže nepředpokládáte, že by na tom intelektuálně mohli být jinak.

Nicméně mě situace vrtala hlavou. Neustále jsem se dcery ptala, jestli stíhá. Ta nejen odpověděla, že v angličtině ano, ale že se naučil díky čínské komunitě i pár slov čínsky, samozřejmě sprostých, které Číňanům ukazoval s mohutným smíchem na překladači. To nás vůbec neuklidnilo a do konce pobytu jsme trnuli, aby Richard nezpůsobil nějakou mezinárodní ostudu.

Když jsem tak nad vším přemýšlela, po pár dnech jsem došla k jasnému závěru. Za všechno může mobil, You Tube, ale i Technet, zpravodajské portály a další. Právě díky nim se syn běžně dostane k anglickým textům, videím a také díky zvýšené intenzitě mobilování u babičky před kurzem byl na tom se svou angličtinou i přes to, že neměl žádné doučování, ani žádný dřívější jazykový pobyt tak, jak na tom byl.

Asi čekáte, že od té doby má syn neomezený přístup k elektronice. Ani náhodou. Stále ji chodím sbírat před spaním, odebírám mu ji o víkendu, zvlášť když další týden píší 3 písemky, a to i navzdory přemlouvání manžela, že na tom dělá užitečné věci. Jako např. minulý víkend, kdy manžel hlásil: „Už zvládl z tvého notebooku vyndat harddisk s Windows i daty a nainstalovat přes USB Linux a další operační systémy.“ I když tomu moc nerozumím, tak jsem znejistěla, jak na tom přístroji bez Windows budu následně pracovat. „Neboj, to on Ti dá zpátky,“ uklidňoval mě manžel, když za syna v neodebírání notebooku loboval.

A dcera? Tak u té až na drobné výjimky elektroniku vůbec neřeším. V podstatě má v pokoji dle mého počítač puštěný stále. Nikdo ji nekontroluje. Jestli je na něm hodiny, tak ať je. Ona může. Ve škole i sociálních kontaktech si vede skvěle a nemám pocit, že by jí ta technika ubírala na IQ. Naopak, potřebuje ji k nejrůznějšímu zpracovávání dat, přípravě k maturitě i k těm sociálním kontaktům.

Nejen na základě své vlastní zkušenosti, ale obecně si myslím, že v ničem nikomu ani ničemu nepomůžou jednostranné proklamace a radikální závěry. I v tomto platí, že když 2 dělají totéž, není to totéž. Každé dítě je jiné, a tudíž s každým budu jinak nakládat i ve vztahu k elektronice, a to navzdory jakýmkoliv „vědeckým“ studiím.

Foto uhrazeno z fotky-foto.cz