Jak si představuji efektivní školství? Aneb pokrač. Proč všichni chtějí gymply a VŠ?

Svůj první text jsem napsala z pocitu naprosté beznaděje, jak dnešní školství, jeho organizace a touha, ne všech, ale mnoha po formálním vzdělání – titulech – zcela plýtvá lidským potenciálem. A také mými penězi.

Díky svým dětem jsem se seznámila s vedením základního a středního školství, díky kolegyním se školstvím vyšším odborným a vysokým. Z toho současného vysokého školství jsem byla naprosto konsternována, proto začněme jím.

Odpovídají skutečně znalosti absolventa délce vzdělání?

Systém vysokého školství sleduji zhruba 10 let, tedy od doby, kdy se bez brigádníků neobejdeme. Vůbec mu nerozumím. Např. slečna studuje filozofickou fakultu, má končit, odevzdá diplomovou práci, bohužel, pedagog se nějak nestihne na ni podívat a odjede si na dovolenou, prošvihne se tak termín, kdy by měla být odevzdána finálně a studentka je nucena zapsat si další semestr, kde musí odchodit nějaké předměty. Ale proč? Kvůli nezodpovědnosti pedagoga platíme další půlrok studia? Protože je evidentní, že ty znalosti už nepotřebuje, jsou to zkoušky pro zkoušky, aby zaplnila semestr. Její spolužáci, kteří měli zodpovědnějšího vedoucího práce, skončili v termínu a žádné další zkoušky již nepotřebovali a obdrželi stejný diplom s ukončením stejného oboru. Rozumíte tedy tomu? 

Já, po medicíně, kde bylo jasně stanoveno penzum informací s jasně danými zkouškami, které znalosti potvrdí, jsem tohle měla opravdu problém pochopit.

Dokonce si říkám, zda by v některých případech nešlo znalosti získat během dvou let kvalitně zorganizovaného programu místo pěti. A i ty někdo studuje let sedm.

Připadá mi, ale to je skutečně odpozorováno z toho, co jsem viděla u studentek v kanceláři, že některé obory nemají vůbec jasno, jaké základy po studentech chtít a zda tyto informace budou uplatnitelné v praxi, zda pak reálně student nebude potřebovat něco úplně jiného. Zda mají jasno, co s daným oborem vlastně studenti budou dělat.

Když jsem se s podobným případem setkala ve vyprávění naší spoluautorky, jenom místo filozofické fakulty si doplňte pedagogickou, když mně následně poslala odkaz na diskuze, kde se to stížnostmi vysokoškoláků se stejným problémem jen hemží, tak se, prosím, nedivte mému rozhořčení nad současným stavem vysokého školství.

Navíc, jaký ti kantoři dávají studentům do života vzor? Nestíhám, tak nekomunikuji, dělám mrtvého brouka, a že bych se těm lidem, pokud jim neplánovaně prodloužím studium, alespoň omluvil? No, to ani náhodou. S tímto přístupem jsem se na medicíně v 90. letech skutečně nikdy nikde nesetkala. A vůbec netuším, jak bych takové jednání rozdýchávala se svou prvorepublikovou výchovou, kdy uctivost nebyla pokládána za servilnost a slovo bylo zákon. Žádné zbytečné smlouvy jako v dnešní době, které se stejně nakonec nedodrží.

Ekonomická zátěž 1 – VŠ jsou placeny z našich peněz a máme tedy právo, jsou-li pro studenty zdarma, do jejich organizace mluvit

Vysoké školství, tak, jak je dnes koncipováno, je podle mě – nemusíte se mnou souhlasit – pro  společnost obrovskou ekonomickou zátěží. To ostatně minule v diskuzi jeden ze čtenářů velmi pěkně spočítal. Nevím, jak snadno vyděláváte prostředky vy, ale já se rozhodla díky dětem přesunout z čistě komerční sféry do oblasti zdravotnického vzdělávání, čemuž bez nadsázky říkám „charitativní byznys“. Nicméně mě baví, stíhám se u něj „zajímat o děti“ a manžel to respektuje a vědomě nejen vytváří finanční zázemí rodině, ale zpočátku i mým projektům. Vážím si toho, že nikdy nevznesl vůči mé „výdělečné činnosti“ křivého slova, jenom jednou, jak jsem zase vymýšlela jak populaci ve vědomostech posunout dále, tak v mírném žertu utrousil: „Přestaň už ty lidi vychovávat. A začni se se svým potenciálem konečně věnovat něčemu profitabilnějšímu.“ Naštěstí to nemělo pokračování a to, že nelítáme do exotických destinací, nás zatím netrápí. („Mluv za sebe,“ ozvalo se za mnou od prvního kritika tohoto článku. :-))

Tímto úvodem chci říct, že si těch svých pár vydělaných peněz vážím natolik, že očekávám, že s daněmi z nich odevzdanými bude zacházeno efektivně. A tím vytváření nových vysokoškolských oborů doslova „na sílu“ rozhodně není. Myslím tím hlavně těch, které vytvořili absolventi školy, kteří by rádi zůstali na akademické půdě, ale už tam bylo ve stávajících oborech plno. Tak si vytvořili nový obor. A to je podle mě špatně, protože obory nemohou vznikat tlakem shora, dle volných „akademiků“, ale zdola, dle toho, co je v praxi potřeba. Zvláště, je-li to placeno českými občany. Jen tak lze do budoucna vytvořit pozitivní, nejen ekonomickou, bilanci. 

Ekonomická zátěž 2 – Personalista má dnes doslova Sisyfovskou práci hledat jehlu v kupce sena

Zatímco dříve bylo dle životopisu téměř až na výjimky jasné, co od daného absolventa čekat, dnes není jasného nic. Resp. více poznám dle typu střední školy než o studované vysoké. Nezávidím pozicím personalistů ve velkých firmách.

Ekonomická zátěž 3 – uplatnění pouze formálně vzdělaného vysokoškoláka

Jistě mi dáte za pravdu, že student, který ví, proč na danou vysokou školu šel – odpovídala jeho zájmům, talentu – bude v dané oblasti skutečně dobrý, bude jej to bavit, bude uplatnitelný na trhu práce lusknutím prstu. U těch ostatních, kteří ani vlastně nechtějí moc pracovat, ale někde si to odsedět, ten drive nikdy vidět nebude a je otázka, jestli svému zaměstnavateli nezpůsobí více škody než užitku.

Když se někdo podivoval nad tím, že píši, že odcházejí z VŠ ti schopnější, tak jsem měla na mysli konkrétní lidi. IT pracovníky po vzoru Billa Gatese, kde si v praxi na internetu toho dohledají více, než se dozví na přednáškách. Dále děvčata se vzděláním z vyšší odborné školy, či bakalářky, které už neměly zájem pokračovat v magisterském studiu, nicméně jsou v praktickém pracovním životě 10x šikovnější a použitelnější než některé slečny s titulem Mgr. A právě díky tomu jim dávám přednost.

Rovněž jsem zažila dva krásné případy, kdy rodiče skutečně natlačili své dítě na VŠ, která mu nic neříkala, konkrétně na medicínu. Obě děti naštěstí dopadly dobře. Jedno se po roce trápení přihlásilo na psychologii, tu dokončilo, druhé šlo rovnou vydělávat jako ajťák a nevím, zda má dnes VŠ, ale určitě už ji nepotřebuje.

O systému zcela mimo stávající požadavky vypovídá právě IT oblast

A ještě jednu poznámku k IT. To, že v našem vzdělávacím systému spíše než vzdělávání probíhá zkostnatělá parodie na něj, je nejlépe vidět v IT oblasti. Je téměř 30 let po Listopadu, kdy od počátku bylo v souvislosti s elektronizací, robotizací, rozvojem informačních technologií jasné, kudy se vývoj ubírá. Jak tento vývoj reflektovalo naše školství? Za tu dobu jsme v něm byli schopni pouze vyprodukovat jakýs takýs předmět s názvem Informatika, který, bohužel, nemá kdo učit, protože ajťáci nemají formální vzdělání pro samotné učení. Učit by chtěli, ale nejsou blázni, aby šli na pajdák studovat 2 roky něco (jakési pedagogické minimum), co by schopnostně zvládli za měsíc. Opět jsme u toho, kdy studenti z jedné fakulty upozorňují na to, jak je zbytečně roztahané studium jinde. Což si dovolili hodně, dávat takto pedagogickým fakultám najevo, že oni by to zvládli za kratší dobu.

Kdybychom měli pružně kopírovat požadavky vývoje, tak je dnes každá třetí střední škola orientována na informační technologie a na těch zbylých by se IT oblasti věnovalo minimálně tolik času jako češtině. Možná bychom se divili, jak by ty děti dopadly u povinné matury z IT skvěle, na rozdíl od klasických předmětů. A možná by díky inovativní počítačové výuce i v těch klasických předmětech dopadaly mnohem lépe.

Maximálně 15 dětí ve třídách na základních školách = základ kvalitního vzdělání, přestaňme vymýšlet náhradní řešení!

Ale pojďme k základu, tedy k základnímu školství. Opravdu si myslíme, že v dobách, kdy se rozdíly rozšiřují, nůžky mezi dětmi rozevírají, zvládne jeden učitel 30 naprosto odlišných osobností? Někdy dokonce více? O individualizaci přístupu ani nemluvě? V tomto mně jistě dají za pravdu jak pedagogové, tak zejména psychologové, že ideální třída ve škole, ze které by si skutečně děti mohly něco odnést a která by je vedle rodiny pozitivně formovala, je maximálně o 15 dětech.

To je fakt, o kterém každý racionálně myslící odborník i laik ví, ale všichni, hlavně na těch rozhodovacích místech, dělají, že toto řešení nevidí, a vymýšlí nějaká náhradní. Která samozřejmě jedno po druhém skončila, končí a budou končit naprostým fiaskem.

Co je skvělým doplňkem zvýšení úrovně základních škol, tak přípravné třídy, u kterých se dle mého časem ukáže, že mají 100x větší význam než tisíce neerudovaných asistentů pedagoga. Vzhledem ke zvyšující se poptávce Předškolákových týdeníčků právě ze strany ZŠ v tomto období, dříve je objednávaly většinou ty mateřské, soudím, že se počet škol, které zřídily přípravnou třídu, zvyšuje. A právě v těch přípravných třídách již mechanizmus maxima 15 dětí funguje. Proč ne dále od první třídy? 

Maximum dětí ve třídě je základ, který nepřemyslíme žádným jiným nápadem.

Určitě bude spousta z vás argumentovat slovy: „Kde na to vzít?“ Jednak tím, že se zruší všechny dosavadní jiné nápady na změny v základním školství a pak právě díky zefektivnění vysokoškolského studia. Jak?

První oddělení univerzitního vzdělání po 5. třídě

Během základní školy by mělo proběhnout první oddělení dětí s předpoklady pro další studium na vysoké škole. Tohle dnes probíhá a zavedení víceletých gymnázií se ukázalo jako velmi úspěšný prvek. Zatímco lamentujeme nad poklesem úrovně středního a vysokého školství, tak když se zeptáte ředitelů státních 8letých gymnázií, zda úroveň žáků poklesla, nesouhlasně zavrtí hlavou. Jedná se o tak přísný výběr a stále stejně striktní objektivně daný počet přijímaných dětí, že tam skutečně úroveň neklesá. Kdyby si z nich ostatní školní ústavy vzaly příklad, tak nenajdeme ve světě efektivnější školní systém než v České republice. Nároky na kvalitních 8letých gymnáziích skutečně odpovídají tomu, že se jejich absolventi budou hlásit na vysokou školu. Běžně se stává, že student z 8letého gymnázia s trojkami si může vybrat mezi třemi VŠ, kam byl přijat, zatímco z jiné střední školy nebo 4letého gymnázia se na tytéž VŠ nedostanou ani jedničkáři. A tohle se stává nejen u přestupu ze střední školy na vysokou, ale také z vysoké do praktického pracovního života, kdy bez nějakého vstupního testu při pohovoru nemáte vůbec šanci zjistit, co v daných uchazečích je. Se stejným titulem a oborem, ale ze 2 různých škol mohou totiž přijít 2 kvalitativně naprosto odlišní adepti.

Místo vysokých škol více oborů na vyšších odborných školách, klidně s tituly, když je společnost žádá

Právě u vyššího nebo vysokého školství bych udělala další velkou změnu. Spíše než rigidně dané a stále nově vznikající vysoké školy, fakulty či obory bych uvítala střední a vyšší odborné školy reagující na pracovní trh. Měla jsem skutečně v poslední době tu čest potkat několik děvčat – absolventek těchto institucí – nejen u nás, ale i u spolupracujících firem, a jednalo se o nesmírně pracovité slečny s neskutečným tahem na branku, velmi prakticky zaměřené. Proč tedy neudělat systém středních škol, učebních oborů, různých 1-3letých vyšších odborných škol, kde si člověk bude moci vybrat obor dle potřeb na pracovním trhu a udělat si těch vyšších odborných klidně i 10, když na to bude mít čas a chuť? Daly by se studovat i dálkově, večerně, čili každý by se mohl celoživotně vzdělávat dle svých potřeb a možností. A klidně pro ty, co prahnou po vysokoškolských titulech, zaveďme, že po 3 letech studia vyšších odborných škol zakončených závěrečnými zkouškami student automaticky získá titul bakalář a po 5 letech titul magistr. Čili, pokud si dotyčný poskládá a ukončí jednu jednoletou a jednu dvouletou vyšší odbornou školu navazující na středoškolské vzdělání, obdrží titul Bc. Pokud si k tomu dodělá ještě jednu dvouletou nebo dvě jednoleté, nebo bude studovat tří a dvouletou, tedy u všech tří variant celkem 5 let, obdrží titul Mgr.

Analýza uplatnění adeptů vysokých škol v praxi

Co se životaschopnosti jednotlivých VŠ a fakult týče, pak by měla existovat každoroční analýza uplatnění jejich studentů a flexibilní rozhodování preferovaných oborů v následujících letech. Resp. proč nabírat i v dalším roce 50 studentů daného oboru, když z minulých 50 našli uplatnění v oboru pouze 2 nebo dokonce žádný?

Alespoň minimální školné, propojenost školství s praxí

Dalším motivačním prvkem vybrat si pro mě co nejvhodnější vzdělání je platba školného. Pokud si další 2 roky budu doplňovat vzdělání při zaměstnání, může mně je navíc uhradit zaměstnavatel. Bude-li výsledný efekt z daného oboru uspokojivý, udělá to velice rád. Stejně tak může podpořit studenta v celodenním studiu na škole, maminku na mateřské, která si bude chtít rozšířit vzdělání. A to je další faktor, který mně u našeho školství chybí – propojenost škol s firmami, školami, nemocnicemi, zkrátka potenciálními zaměstnavateli, kteří by podporovali vybrané studenty. Ale začínají se naštěstí v tomto rojit první vlaštovky, a to konkrétně u středního školství, kdy se několik firem v daném odvětví domluví, otevřou obor na střední soukromé škole a každá podporuje určitý počet studentů, kteří tak mají studium zdarma. Tímto přístupem by byl budován systém škol, které budou odpovídat poptávce pracovního trhu. Díky nejrůznějším krátkodobým formám studia pro praxi, ne pro titul bude i původně šikovnému dělníkovi umožněno stát se postupně manažerem celé firmy. Na druhé straně, kde nic za uchazečem stát nebude, ani zájem, schopnosti, nic, tak nejen, že nebude nikdy manažerem, ale nebude použitelný ani jako dělník. A takovému by skutečně několikaletý pobyt na vysoké škole náš stát (potažmo my) hradit neměl.